Říkala jsem si, no jo, mají to tam náročné, stáda zabezpečit a uhlídat, ale vlk si vezme ovečku nebo 2, nažere se a dá pokoj. Chovatelům stát škodu zaplatí, kompenzace vše nahradí a jedeme dál. Proč tolik řečí kolem toho? Takové krásné zvíře, mystické, totemové. To je fajn, že se mu u nás tak daří, je to vlastně důkaz toho, jak se příroda ozdravuje, jak ekosystém zase začíná fungovat. Jaká krása, jaká radost. 

A tady u nás v Beskydech máme naráz všechny 3 velké šelmy! Rysice téměř u chalupy, putování medvědice doslova kolem naší farmy sledovalo celé Česko na stránkách ČT24 a teď tu v okolí máme i vlka. To je skvělé, jakou divočinu, opravdovou přírodu, jsme si vybrali k životu.

Až do minulého týdne. 

Jednou ráno si Jiří všiml při ranní procházce po louce mezi ovcemi ovce nehybně ležící na zádech. Při bližší kontrole vyšlo najevo, že je mrtvá, že má prokousnuté hrdlo a že nedaleko leží druhá. Opodál kulhala třetí s roztrženými slabinami. Takhle jsme postupně našli dalších asi 6 poraněných ovcí a jehňat.

Při pečlivé kontrole se ukázalo, že zraněných ovcí je celkem 8 a některé je potřeba ihned utratit. Dalších asi 30 chybí, prostě jsou pryč a není po nich ani stopa. Samozřejmě jsme prohledávali okolní les i louky a v dalších dnech jich několik našli v lese mrtvých a bohužel ještě i živých. Bohužel proto, že v současném vedru (nejteplejší červenec v historii měření) živořily už s larvami hmyzu nakladenými v otevřených ranách. Takže opět obratem porážka. 

Veškeré plány na ten den vzaly za své, dokonce i obracení na 10 ha posečených luk, přestože sklizeň sena je v této části roku naprostou prioritou a podřizuje se jí vše ostatní. Telefonátů za ten den asi 70 (nemluvě o papírování v následujících dnech), konzultace s Krajskou veterinární správou, SCHOK, CHKO, AOPK a kdo ví s kým ještě. Návštěva veterináře a opětovná kontrola stáda, pověřený člověk z CHKO Beskydy, kafilerka, vrata do ovčí ohrady se ten den pořádně nezavřela (ale večer o to důkladněji).

Přivolaný veterinář opravdu potvrdil, že zranění ovcí odpovídá útoku vlka a máme nárok na odškodné. Kompenzace za mrtvou ovci je 7 800 Kč, u zraněné, ale živé nám budou proplaceny náklady na její léčbu. Ovce rozprchnuté po lese, ať živé, zraněné, nebo mrtvé, nám nikdo nenahradí, jen ty, u kterých jsme schopni konkrétně prokázat zabití vlkem. Platbu můžeme očekávat za 4 měsíce od nahlášení škody.

Nakonec, když se z toho otřepeme a i díky kompenzacím stabilizujeme chov, jak zajistíme, že se vlk příští týden, měsíc, rok nevrátí zas? Překoná zabezpečení elektrickými sítěmi, ovčím pletivem i pevné ohrady, zase vletí do stáda, rozpráší ho po okolí, tady si kousne, tamhle taky ochutná, onde ovci strhne, ale běží dál. Tuhle zkušenost nechceme zažívat opakovaně.

Chovatelé, kteří už tohle všechno mají za sebou, říkají, že kde se jednou objeví vlk, ovčáci postupně končí. I tady na Gruni se z ovčínů, které svého času obývaly stovky ovcí, po útocích vlků kolem r. 1994 staly postupně kravíny. Kdo ví, jak to bude s naší farmou. Jsme v tomhle na začátku, vlkem zk(o)ušenější chovatelé by jistě mohli říct víc než my.

Je příznačné, že mnoho lidí nekriticky podporuje nebo až adoruje návrat vlka do krajiny – ale jen do té doby, než s ním má osobní zkušenost, tu emoci prvotního leknutí až paniky, naštvanosti a i bezmoci tváří v tvář divoké přírodě. Přírodě, v níž i člověk je jen součást, a nikoli nejsilnější, jak se nabízí si myslet. Takovou jsme teď zahlédli i u nás.